Paměť místa

Jméno Dvorce, případně Dvorec nebo také Dvořec, jak tato místní pojmenování uvádí kronikář Václav Březan, neomylně odkazuje k původu zdejší usedlosti ve čtrnáctém století. Tehdy vyrostla jako hospodářský dvůr po boku kvapem se rozvíjející, cílevědomě vzdělávané neboli "tříbené" Třeboně, poté co ji roku 1366 nabyli Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka.

Právě Rožmberkové třeboňské osídlení v poslední čtvrtině století ohradili, takže se již oprávněně mohlo nazývat městem (civitas): v třeboňském městském erbu září nad hradbou s cimbuřím rožmberská pětilistá červená růže. Byli to rovněž Rožmberkové, kteří v Třeboni založili nadaci ve prospěch řeholních kanovníků sv. Augustina, v úzkém sepětí s programem devotio moderna, hnutím "nové zbožnosti", podporovaným v Čechách cílevědomě císařem Karlem IV. a arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. V roce 1367 byl v Třeboni položen základní kámen augustiniánského konventu, který tu bude působit při postupně budovaném gotickém kostele sv. Jiljí. Nejen to. Od počátku také Rožmberkové obdařili vznikající klášter hospodářským majetkem: třeboňský klášterský statek bude od té doby hospodařit na dvorech Vranín, Obora, na Novém dvoře a také – na Dvorcích.

Na rozdíl od opevnění Třeboně, které odolalo náporu husitů, bylo zemědělské zázemí města v husitských válkách zplundrováno. Po odchodu augustiniánských bratří do exilu ujímají se osiřelého řeholního pozemkového fondu sami Rožmberkové – hospodaří na Dvorcích jako na jednom ze svých mnoha majetků. Bude tomu tak i v šestnáctém století, o kterém se píše jako o zlaté éře tzv. šlechtického velkostatku v českých zemích.  

Kromě polností je hospodaření na Dvorcích, stejně jako všude kolem, napojeno na síť rybníků. V roce 1510 buduje Štěpánek Netolický u Dvorců rybník Nový, o dalších rybnících v okolí se zmiňuje také rožmberský kronikář Václav Březan, který obsáhle zaznamenal skutky posledních Rožmberků. Tak také o novém poplužním dvoře ve Dvorcích, budovaném pod dohledem vrchního správce rožmberského majetku Jakuba Krčína, o ovčínech či o zdejší bažantnici...

Ke jménu posledního Rožmberka Petra Voka, který se v roce 1602 přestěhoval z krumlovského zámku do Třeboně, aby ji učinil hlavním sídlem svého skvělého dvora a přispěl tak k lesku renesanční Třeboně, jsou pak předměstské Dvorce připsány zvláště pamětihodně. Bylo to v čase, kdy Rudolf II. zápasil o českou korunu se svým bratrem Matyášem, k čemuž měl Rudolfovi napomoci vpád žoldnéřského vojska zverbovaného ještě nevysvěceným pasovským biskupem, ale o to ctižádostivějším Rudolfovým bratrancem Leopoldem. Poté, co pasovští zkraje roku 1611 táhli pustošivě jižními Čechami k Praze, poplenili její část Prahy, na zpáteční cestě oblehli počátkem června Třeboň.

Petr Vok nejenže uvážlivě předem zajistil opevnění a obranu města, ale zapojil se i do jednání, na základě kterého by byly jižní Čechy ušetřeny válečných útrap divoké soldatesky, běsnící kvůli nevyplacenému žoldu. Hrozilo v té době dokonce prokopání hrází okolních rybníků a zaplavení celé Třeboňské pánve. 7. června 1611 se na Dvorcích s velitelem pasovských plukovníkem Raméem setkal Matyášův legát Santalier, aby dohodl vyplacení obléhajícího vojska výměnou za jeho rozpuštění a okamžitý ústup z Čech. Sto tisíc zlatých k tomu účelu, na jednání, kterým byl zachráněn zemský mír pro celé království, zapůjčil ve velkorysém gestu dvaasedmdesátiletý Petr Vok, krátce před svou smrtí v listopadu téhož roku. Prý kvůli tomu musel nechat roztavit velkou část rožmberského zlatého pokladu... Sotva Ramée, slibem té výplaty uspokojený, tenkrát ze Dvorců "hnul se, tak veliké povětří, hřímání s přívalem náramným se strhlo ku podivu, a krov tudíž z ratejny odtrhši, dolů shodilo," napsal k té příhodě ve Dvorcích Václav Březan ve své rožmberské kronice.  

Dvorce za rožmberského držení jsou v dobových letopisech zmiňovány častěji, také u příležitosti obrovského požáru, po kterém statek i s okolními staveními lehl popelem... Zkázu střídala ve Dvorcích léta obnovy, ve kterých usedlost opět povstává z popela, na statku se znovu hospodaří. Střídají se tu také majitelé, Dvorce se opět dostávají do řeholní správy, tak jak za pobělohorské rekatolizace obnovili Habsburkové také třeboňský klášter a vrátili mu někdejší majetek. Odtud nakonec Dvorce odkupují Schwarzenbergové, totiž hlubocká větev tohoto významného šlechtického rodu, v Třeboni usazeného od roku 1660.

Schwarzenberské držení Dvorců a rozsáhlé stavební úpravy onohu času daly zdejšímu statku jeho dnešní podobu. Od té doby zde hovoříme o typu tzv. schwarzenberského vierkantelu, statku o čtyřech stranách hospodářských stavení, uzavírajících dvůr uprostřed. V schwarzenberské éře přibyla i charakteristická kovová věžička nad hlavním vjezdem do statku, odkazující svým neogotickým tvaroslovím na stylovou přestavbu zámku Hluboká. Schwarzenberský je rovněž rodový erb – se znakem havrana potupně klovajícího do hlavy Turka, jímž byl erb polepšen za významnou schwarzenberskou pomoc v tureckých válkách.

Po pozemkové reformě v roce 1920 se stal majitelem Dvorců stát – odtud se počíná jejich zkáza, dokonaná za státu komunistického.

Paměť místa se uchovává péčí o toto místo jako o místo určité, nadané svým vnitřním životem a vlastním smyslem... Nynější majitelé usedlosti Dvorce se od roku 1992 snaží obnovit jejich původní ráz. Rekonstruují přední, obytný trakt někdejšího vierkantelu, bývalou sýrárnu  přestavují na penzion a restauraci, které jsou pohostinně otevřeny všem, kteří do Dvorců zavítají – na místě nikoli anonymním, ale promlouvajícím svou osobitou pamětí.

Výběr použité literatury:

Ottův slovník naučný: Jan Halada, Lexikon české šlechty: Václav Březan, Životy posledních Rožmberků: Encyklopedie českých klášterů